Stát Izrael byl založen 14. května 1948 po téměř dvou tisících let židovského rozptýlení v diaspoře (židovská diaspora je židovské usídlení mimo Zemi izraelskou v důsledku vyhnání či emigrace Židů z jejich domoviny).

Vzestup sionismu, jehož cílem bylo vytvoření židovské národní domoviny v Zemi izraelské (Země izraelská je název Izraele, který označuje území, jež podle židů Bůh přislíbil izraelskému národu. Nekopíruje současné politické hranice Státu Izrael (tj. na západ od řeky Jordán), ale označuje celou biblickou zem), byl uveden do pohybu Theodorem Herzlem na 1. sionistickém kongresu v Basileji ve Švýcarsku.

Název „Země izraelská“ je doslovným překladem hebrejského názvu „ארץ ישראל“ (Erec Jisra'el), který lze nalézt v Tanachu (akronym, kterým se v židovství označují posvátné spisy, které jsou součástí Bible).

Jméno Izrael bylo poprvé dáno patriarchu Jákobovi po jeho zápase s andělem (doslova znamená „Bůh zápasí“). Později se také používá pro označení židovského lidu, jakožto potomků patriarchy Jákoba (ab bnej Jisra'el, „lid dětí Izraele“).

Židovský národ, který vzešel z dvanácti potomků Izraele (patriarchy Jákoba) se označuje jako „Děti Izraele“. Označuje se také jako izraelský národ nebo Izraelité. Území, které Bůh přislíbil Abrahámovi a které Izraelité získali od Kanaánců, se proto označuje jako Země izraelská. Tohoto historického označení často používá i moderní Stát Izrael.

Země izraelská, označovaná také Palestina nebo Země zaslíbená, je pro židovský lid posvátná. Biblické pojetí historie klade počátek národa do časů jeho patriarchů: Abraháma, Izáka a Jákoba, tedy do období 2. tisíciletí př. n. l.

Podle Tóry přislíbil Bůh Židům Zemi izraelskou jako jejich domovinu. V této oblasti se zároveň nacházejí nejsvětější místa judaismu.

Meziválečný stav

Po první světové válce a pádu Osmanské říše svěřila Společnost národů na Pařížské mírové konferenci v roce 1917 Mandát pro Palestinu Spojenému království. Vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřila nápomoc provedení Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“.

Za podpory agentury britské mandátní správy docházelo k masivnímu přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což mělo za následek zrod moderního arabského nacionalismu. Obyvatelstvo této oblasti bylo v té době převážně arabské, avšak Jeruzalém již v tehdejší době byl převážně židovský.

Židovská imigrace pokračovala i za třetí aliji (1919–1923) a čtvrté aliji (1924–1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů. Arabské nepokoje a povstání v Jaffě v počátcích Britského mandátu vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát omezili na část západně od řeky Jordán.

Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k páté alije a přílivu téměř čtvrt milionu Židů. Tento příliv židovských uprchlíků vedl ve druhé polovině 30. let k arabským násilnostem a povstáním, při kterých Arabové zabrali značnou část mandátu. To vedlo Velkou Británii k přehodnocení vztahu k židovskému přistěhovalectví. V roce 1939 se Velká Británie pokusila revokovat tzv. Bílou knihu (Churchillova bílá kniha, někdy též Churchillova bílá listina, bylo prohlášení britské politiky z 3. června1922, které se vztahuje k budoucímu uspořádání Palestiny) a tím zastavit proud uprchlíků, což však bylo stálým mandátním výborem Společnosti národů odmítnuto. Zavedla však následně kvóty, podle nichž byl limitován příliv židovských přistěhovalců. Tento čin se však tváří v tvář přicházející druhé světové válce a holocaustu ukázal jako fatální rozhodnutí a pro evropskou židovskou populaci jako rozhodnutí katastrofální. I přes toto omezení do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. Aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace, oproti 11 % v roce 1922.

Konec mandátu

Po skončení války nehodlala britská správa svou represivní imigrační politiku jakkoli měnit, Velká Británie se totiž obávala, že uvolnění židovského přistěhovalectví by ohrozilo její přístup k arabským ropným zdrojům. Britská neústupnost v otázce židovského přistěhovalectví nakonec způsobila radikalizaci Židů v mandátu. Jednotlivé židovské vojenské frakce (Hagana, Irgun a Lechi) se dohodly koordinovat svou činnost, zintenzivnily své vyzbrojování a začaly napadat britské vojenské a policejní budovy a jednotky. Pokračující útoky na cíle britské mandátní správy a neúspěšné hledání východiska nakonec Velkou Británii přiměly předat celou záležitost Organizaci spojených národů, jež v květnu 1947 ustavila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP). Tato komise nakonec po několika měsících doporučila zrušení britského mandátu a vytvoření dvou nezávislých států, přičemž Jeruzalém by se dostal pod mezinárodní správu a oba státy by tvořily hospodářskou unii. Valné shromáždění OSN tento návrh 29. listopadu 1947 přijalo. Arabové rozhodnutí OSN důrazně odmítli a ihned zahájili útoky na židovské osady. Když 14. května (tedy den před vypršením britského mandátu v Palestině) britští vojáci opustili Jeruzalém, rozhodlo se židovské vedení vyhlásit nezávislost. Slavnostní Prohlášení nezávislosti přečetl v 16 hodin v Tel Avivu David Ben Gurion. Mezinárodního uznání se Státu Izrael vzápětí dostalo od USA i SSSR.

Válka za nezávislost

Poslední britské jednotky opustily Haifu 14. května 1948 a Židovská národní rada, pod vedením Davida Ben Guriona, vyhlásila v souladu s Plánem OSN na rozdělení OSN, vznik Státu Izrael. Nově vzniklý stát byl bezprostředně uznán americkým prezidentem Harry S. Trumanem, jehož o několik hodin poté následoval sovětský premiér Stalin. Naproti tomu členové Ligy arabských států (Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon a Irák) odmítli rozhodnutí plánu OSN a vyhlásili nově vzniklému státu válku. Vyhlásili právo na sebeurčení palestinských Arabů nad celou Palestinou a vyčíslili, že čtvrt milionu Arabů opustilo Palestinu kvůli „sionistické agresi“. Saúdská Arábie a Jemen rovněž vyslali své jednotky, aby podpořily tuto invazi.

V březnu 1949, po mnoha měsících bojů, bylo uzavřeno trvalé příměří, které určilo vnější izraelské hranice, které vešly ve známost pod názvem Zelená linie.

Šestidenní válka

V květnu 1967 egyptské vojsko překročilo Suez a vyzvalo jednotky OSN, aby se ze Sinaje stáhly. Protože jednotky OSN výzvu uposlechly, vyhlásil Izrael úplnou mobilizaci. Koncem měsíce vznikl egyptsko-jordánsko-syrsko-irácký vojenský pakt a arabské státy začaly přesouvat k izraelským hranicím své jednotky. 5. června 1967 se proto Izrael rozhodl zaútočit, zničil celé egyptské letectvo a během šesti dnů obsadil Pásmo Gazy,Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny. V následujících letech pokračovaly boje mezi izraelskými a egyptskými jednotkami, které se opevnily u Suezu. Tato opotřebovací válka trvala do roku 1970.

Jomkipurská válka

Jomkipurská válka známá též jako válka ze dne smíření, říjnová válka, v muslimském světě také ramadánová válka, byla pátá arabsko-izraelská válka. Vypukla 6. října 1973 ve 14:00, když koalice Egypta a Sýrie za podpory dalších arabských zemí zahájila o nejvýznamnějším židovském svátku Jom kipur překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách.

Dne 6. října 1973 překročila egyptská vojska Suezský průplav, vstoupila na Sinajský poloostrov a napadla izraelské posádky pevností Bar Levovy linie. Zároveň syrské jednotky napadly postavení izraelských jednotek na Golanských výšinách.

Útok byl z důvodu fatálního selhání vlastních zpravodajských služeb pro Izrael překvapením a izraelská armáda se v prvních dnech ocitla v defenzívě a zaznamenala těžké ztráty.

Teprve po několika dnech, po dokončení mobilizace, se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo na Golanských výšinách zastavit útok a zatlačit syrské jednotky zpět. V dalších dnech se Izraeli podařilo nejen stabilizovat frontu na Sinajském poloostrově a zastavit egyptský útok, ale i překročit Suezský průplav.

Z vojenského hlediska se jednalo o vítězství Izraele, z politického zvítězil Egypt, neboť původního cíle, vytlačit Izrael od Suezského průplavu a ze Sinajského poloostrova, se podařilo v dalších letech dosáhnout.

Intifády

První intifáda, jinak též „válka kamenů“, bylo palestinské povstání a následný ozbrojený konflikt mezi Izraelem a palestinskými Araby, který vypukl 9. prosince 1987 v Pásmu Gazy. Oficiálně byla intifáda vedena Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), ale fakticky výraznou moc v tomto povstání získala palestinská militantní islamistická skupina Hamás, která vznikla na počátku první intifády. Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, graffiti, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání tzv. Molotovových koktejlů či granátů. Nepokoje se rozrostly a byly ukončeny až podepsáním mírové dohody z Osla z roku 1993.

Druhá intifáda známá také jako Intifáda al-Aksá byl hlavní dlouhodobý zdroj násilí mezi Palestinci a Izraelci. Naplno propukla 29. září 2000, sedm let po skončení první intifády. Záminkou se jí stala návštěva tehdejšího opozičního představitele strany Likud, Ariela Šarona na Chrámové hoře 28. září.

Násilí a nepokoje propukly bezprostředně 29. září 2000. V prvním týdnu zahynulo na padesát lidí, převážně Palestinců. Izraelská armáda v reakci na nebezpečí pumových útoků obsadila Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu. Proti této situaci se aktivně zapojovaly především Spojené státy americké, které již 4. října v Paříži jednaly za účasti americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové a francouzského prezidenta Jacquese Chiraca. Následně se jednání přesunula do Šarm aš-Šajchu v Egyptě. Přední představitelé obou stran – Jásir Arafat a Ehud Barak se však nesešli, setkaly se pouze delegace obou stran. Jednání byla neúspěšná a násilí dále eskalovalo po brutálním ubití izraelských rezervistů 12. října v Ramalláhu. Billu Clintonovi se 17. října povedlo přimět Jásira Arafata a Ehuda Baraka k jednání, které se opět uskutečnilo v Šarm aš-Šajchu, a kterého se navíc zúčastnili jak prezident Clinton, tak egyptský prezident Husní Mubarak, jordánský král Abdalláh II. a generální tajemník OSN Kofi Annan.

Nepodařilo se však dospět k písemné dohodě, a tak ze setkání vzešla pouze ústní dohoda, která by měla zaručit ukončení násilí, následné obnovení společného dialogu a vznik komise pro prošetření násilností. Tato dohoda však byla odmítnuta radikálními militantními teroristickými skupinami v čele s Hamasem. Měsíc listopad roku 2000 byl opět ve znamení násilností.

Židovské migrační vlny (aliji)

První alija, moderní židovská imigrační vlna, začala v letech1881 až 1882 a trvala do roku 1903, přičemž se dělí na dva proudy; první proběhl v letech 1882 až 1884 a druhý v letech 1890 až 1891. Během tohoto období přišlo na území osmanské Palestiny na 25 tisíc až 35 tisíc Židů převážně z oblasti východní Evropy a z menší části z Jemenu (zhruba 2500).

Mezi příčiny první alije se v případě východoevropských Židů řadí pogromy v carském Rusku, protižidovská legislativa a židovský nacionalismus, zatímco v případě jemenských Židů pak mesianistická očekávání (příchod Mesiáše, spasitele).

Druhá alija byla pravděpodobně nejvýznamnější a nejvlivnější židovská imigrační vlna, během které do osmanské Palestiny přišlo v letech 1904 až 1914 přibližně 40 000 Židů vedených socialisticko–sionistickými ideály, hlavně z území dnešního Ruska a Polska, částečně opět z Jemenu.

Hlavní příčinou této aliji byl mimořádný nárůst antisemitismu v carském Rusku a pogromy v pásu osídlení (zejména pak Kišiněvský pogrom v roce 1903 a pogromy po neúspěšné ruské buržoazní revoluci v roce 1905).

Třetí alija z Evropy do britské mandátní Palestiny, proběhla v letech 1919 až 1923. Symbolem počátku této přistěhovalecké vlny bylo připlutí lodi Roselan do přístavu v Jaffě 19. prosince 1919, na jejíž palubě přicestovalo 650 nových imigrantů. Během této aliji přišlo do Palestiny přibližně 35 tisíc nových přistěhovalců, kteří přišli především ze zemí východní Evropy (45 % imigrantů přišlo z Ruska, 31 % z Polska, 5 % z Rumunska a 3 % z Litvy). Někdy se o této aliji hovoří jako o pokračování druhé aliji, která byla přerušena první světovou válkou.

Čtvrtá alija na území Britského mandátu Palestina (dnešního Izraele) z Evropy a Asie v letech 1924 až 1928. Během této aliji přišlo do mandátu přibližně 82 000 imigrantů, a to zejména ze zemí východní Evropy (polovina z nich pocházela z Polska, zbytek pak ze Sovětského svazu, Rumunska a Litvy). Celkem 12 % všech imigrantů pocházelo z Asie, hlavně z Jemenu a Iráku.

Pátá alija na území Britského mandátu Palestina (dnešního Izraele) z Evropy a Asie v letech 1929 až 1939. Tato imigrační vlna začala po nepokojích v Palestině roku 1929 a její konec přinesla druhá světová válka. Během této aliji přišlo více než 250 000 Židů, z nichž více než čtvrtinu tvořili němečtí a rakouští Židé. Většina imigrantů se usadila ve městech (zejména v Tel Avivu) a podpořila tak městský rozvoj, avšak v rámci této aliji byla i malá skupina lidí, která se usadila v zemědělských oblastech a zakládala kibucy a mošavy.

Obranné síly Izraele

Bezpečnostní složky tvoří v Izraeli řada organizací, včetně státních orgánů, vojenských, polovojenských, vládních a zpravodajských agentur.

Vojenské:

Izraelské obranné síly(IOS) - armáda sestávající se z pozemních sil, letectva a námořnictva

Policejní:

Izraelská policie – civilní bezpečnostní složka. Mezi její povinnosti patří, obdobně jako u jiných policejních složek na světě, boj se zločinem, dopravní kontrola a udržování veřejného pořádku.

Izraelská hraniční policie (Magav) – pohraniční složka izraelské policie. Jednotky hraniční policie jsou trénovány izraelskou armádou, ale jsou podřízeny policii. Je rozmístěna na Západním břehu Jordánu, na venkově a podél izraelských hranic.

Zpravodajské:

Šin Bet (Šabak) – hlavní bezpečnostní služba zaměřená na vnitřní bezpečnost Izraele a plnící kontrarozvědné úkoly.

Mosad – je zpravodajská služba Izraele s vnějším polem působnosti (tj. rozvědka).

Aman – je zpravodajský útvar izraelské armády založený v prosinci 1950. Podléhá přímo náčelníkovi Generálního štábu a zodpovídá se ministrovi obrany.

Pohotovostní složky:

Magen David Adom (Červená Davidova hvězda) – národní zdravotnická záchranná služba (ZZS), která kromě záchranné služby zajišťuje také národní transfúzní službu a školení záchranářů, lékařů, paramediků a laiků.

Izraelské požární a záchranné složky – zodpovědné za uhašení požárů a vyproštění obyvatel ze zasažených objektů.

Velitelství domácí fronty – součást izraelské armády. Jedná se o vojenský záchranný tým, který je nasazován při velkých civilních katastrofách, jako například při zemětřesení.

ZAKA – nevládní dobrovolnická záchranářská organizace, která asistuje členům posádky ambulancí, pomáhá identifikovat oběti terorismu, při dopravních nehodách a jiných katastrofách. Rovněž dobrovolníci z organizace ZAKA poskytují první pomoc a nezbytné ošetření a pomáhají pátrat po pohřešovaných osobách.

Jednotka 669 – letecká záchranná služba izraelské armády.

11 místních záchranných týmů (např. v Galileji, na Golanských výšinách, v Negevské poušti)

Další organizace:

Izraelská vězeňská služba (Šabas) – bezpečnostní organizace, která je nedílnou součástí izraelského systému soudních orgánů. Mezi její hlavní povinnosti patří zajištění výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody.

Stráž Knesetu – organizace odpovědná za bezpečnost budovy Knesetu a ochranu jeho poslanců.

Historie izraelských obranných skupin

Hagana

Podzemní židovská vojenská organizace, která působila na území Palestiny v době britského mandátu během let 1920–1948. Jedním z jejích hlavních úkolů bylo ochraňovat jišuv (židovské obyvatelstvo na území Palestiny). Tato organizace, založená v roce 1920, byla Brity považována za ilegální.

 „Jednotky“ Hagany byly velmi početně omezené a slabě vyzbrojené. Skládaly se převážně z židovských farmářů, kteří začali bránit své farmy a kibucy. Role Hagany se dramaticky změnila po arabských nepokojích v roce 1929, zejména po masakru ve městě Hebron, jenž byl jejich součástí a který vedl k etnickým čistkám a k vystěhování všech Židů z Hebronu. Stala se pak rozsáhlou organizací zahrnující téměř veškerou mládež a dospělé z židovských osad, stejně jako tisíce obyvatel měst. Také získala cizí zbraně a začala rozvíjet dílny na výrobu ručních granátů a jednoduchého vojenského vybavení. Z netrénovaných milicí se tak stala zárodečná armáda.

V roce 1931 se z Hagany odklonilo nejpravicovější křídlo a utvořilo Irgun Tsva'i-Leumi (Národní vojenskou organizaci), lépe známou jako Irgun (nebo jako její hebrejskou zkratku, vyslovovanou jako „ha-Ecel“). Toto křídlo bylo nespokojeno s politikou zdrženlivosti v okamžiku, kdy byli konfrontováni s britským i arabským tlakem. Irgun se rozštěpil v roce 1940a jeho odnož začala být známá jako Lechi (hebrejská zkratka – Lochamej cherut Jisra'el – známou jako Svobodní bojovníci Izraele – a také díky Britům známou jako „Sternův gang“, pojmenovaný po jejich vůdci Avrahamu Sternovi).

Britové od roku 1939 značně omezovali imigraci Židů do Palestiny . Jako reakci založila Hagana jednotky Palmach (Úderné síly Hagany – Haganah's strike force), které také organizovaly ilegální imigraci Židů do Palestiny. Palmach také organizoval demonstrace proti britským imigračním kvótám.

Dne 28. května 1948, méně než dva týdny po založení státu Izrael 14. května 1948, prozatímní vláda vytvořila Izraelské obranné síly (Israel Defence Forces), které se staly následovníkem Hagany. To také postavilo mimo zákon podporu jakýchkoliv jiných ozbrojených sil. Irgun zpochybnil rozhodnutí, které vedlo ke krátkému střetu mezi Haganou a Irgunem. Nakonec Irgun složil zbraně a Menachem Begin přeměnil své milice na politickou stranu – Cherut.

Mezi známé členy Hagany patří: Jicchak Rabin, Ariel Šaron, Rechav'am Ze'evi, Dov Hoz, Moše Dajan, a Dr. Ruth Westheimer.

Irgur

Irgun, také známý pod akronymem Ecel, byl ozbrojenou podzemní sionistickou skupinou, působící v letech 1931 až 1948 v britské mandátní Palestině. Vznikl jako ozbrojená skupina revizionistického sionismu v reakci na arabské nepokoje v mandátní Palestině odštěpením z dominantní židovské vojenské organizace Hagana.

V roce 1940 došlo k rozštěpení Irguru poté, co se zavázal během druhé světové války neútočit na britské vojenské cíle. To vedlo skupinu radikálních členů kolem Avrahama Sterna k založení vlastní skupiny s názvem Lechi (též Sternova skupina či pejorativně Sternův gang).

Poté, co se koncem roku 1943 ujal vedení skupiny Menachem Begin, vyhlásil Irgun v únoru 1944 odboj proti Britům. Mezi aktivity Irgunu patřil například bombový útok na hotel Krále Davida v Jeruzalémě (červenec 1946), bombový útok na britské velvyslanectví v Římě (říjen 1946), osvobození židovských vězňů z věznice v Akku (květen 1947) a masakr v arabské vesnici Dejr Jásin (duben 1948).

Po vzniku Izraele byl Irgun rozpuštěn v izraelské armádě. Jeho poslední vůdce Menachem Begin následně založil stranu Cherut, která byla v prvních izraelských parlamentních volbách zvolena do Knesetu (doslova „Shromáždění“, zákonodárný orgán Izraele). Díky svým postojům, předsedovi a provázanosti s Irgunem se ale Cherut dostal do izolace a na dlouhá léta se stal hlavní opoziční stranou. V 60. a 70. letech se Cherut sloučil s několika středovými a pravicovými stranami nejprve v alianci Gachal, posléze ve stranu Likud, která je na izraelské politické scéně dodnes.

Lechi

Lechi (akronym pro Lochamej Cherut Jisra'el, tj. Bojovníci za svobodu Izraele) byla ozbrojená podzemní sionistická skupina v mandátní Palestině. Jejím cílem bylo násilně vyhnat britskou správu z Palestiny, umožnit neomezenou imigraci Židů a vytvoření židovského státu. Zprvu se jmenovala Národní vojenská organizace v Izraeli. Někdy byla Lechi označována podle jejího zakladatele Avrahama Sterna jako Sternova skupina či, názvem používaným Brity, Sternův gang.

Nejmenší a nejradikálnější ze tří sionistických vojenských skupin (Hagana, Irgun a Lechi) nikdy neměla více než několik set členů. Lechi se v roce 1940 odtrhla od Irgunu a v roce 1948 se identifikovala jak s náboženským sionismem (přestože většina členů nebyli ortodoxní Židé), tak s levicovým nacionalismem (i když většina členů chtěla zůstat politicky nestranná).

Lechi stála za vraždou lorda Moyna v Káhiře v listopadu 1944 a prováděla řadu útoků proti britské správě a palestinským Arabům. Britskou mandátní správou byla označena za teroristickou organizaci a nově vzniklou izraelskou vládou byla zakázána podle protiteroristického zákona, schváleného tři dny poté, co příslušník Lechi v září 1948 zavraždil vyslance Organizace spojených národů Folke Bernardotta. 

Izrael vyhlásil 14. února 1949 amnestii vztahující se na všechny členy Lechi. V roce 1980 byla skupina poctěna zavedením stuhy Lechi, vojenského vyznamenání udíleného „za vojenskou službu před založením Státu Izrael.“

Jedním z vůdců Lechi byl pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir.

Obranné skupiny Izraele - součastnost

Izraelské obrané síly (IOS)

Izraelské obranné síly, v Izraeli běžné známé pod hebrejským akronymem Cahal, jsou izraelská armáda, sestávající z pozemních sil, vojenského námořnictva a vojenského letectva.

Jedná se o jediné vojenské křídlo izraelských bezpečnostních složek a nemá v Izraeli žádnou civilní jurisdikci. V čele IOS stojí náčelník Generálního štábu (Ramatkal), který je podřízený ministru obrany.

Izraelské obranné síly byly zřízeny 26. května 1948 na příkaz ministra obrany a premiéra Davida Ben Guriona. Vznikly sloučením podzemní vojenské organizace Hagana a militantních skupin Irgun a Lechi. Bránily Izrael ve všech válkách, kterými od svého založení prošel.

Zatímco původně IOS operovaly na třech frontách – proti Libanonu a Sýrii na severu, Jordánsku a Iráku na východě a Egyptu na jihu – po podepsání egyptsko-izraelské mírové smlouvy z roku 1979 se její aktivity zaměřily především na jižní Libanon a palestinská území.

IOS se rovněž zapojily do první a druhé intifády.

Izraelské obranné síly se od většiny ostatních armád liší v mnoha věcech, mimo jiné v povinné vojenské službě žen, struktuře a v úzkých stycích mezi pozemním vojskem, letectvem a námořnictvem. Od svého založení se IOS snažily být jedinečnou armádou přesně vyhovující specifickým izraelským podmínkám. IOS používají mnohé v Izraeli vyvinuté technologie, z nichž mnoho bylo vyrobeno právě pro specifické potřeby této armády. Patří mezi ně například hlavní bojový tank Merkava, vyspělé hi-tech zbrojní systémy, samopaly Uzi, poloautomatická pistole Desert Eagle, útočné pušky Galil či Tavor.