Stát Izrael byl založen po téměř dvou tisících let židovského rozptýlení v (židovská je usídlení mimo v důsledku vyhnání či emigrace Židů z jejich domoviny).
Vzestup , jehož cílem bylo vytvoření židovské národní domoviny v (Země izraelská je název , který označuje území, jež podle přislíbil . Nekopíruje současné politické hranice Státu Izrael (tj. na západ od řeky Jordán), ale označuje celou biblickou zem), byl uveden do pohybu na 1. sionistickém kongresu v ve .
Název „Země izraelská“ je doslovným překladem hebrejského názvu „ארץ ישראל“ (Erec Jisra'el), který lze nalézt v (, kterým se v označují posvátné spisy, které jsou součástí ).
Jméno Izrael bylo poprvé dáno patriarchu po jeho zápase s andělem (doslova znamená „Bůh zápasí“). Později se také používá pro označení židovského lidu, jakožto potomků patriarchy Jákoba (ab bnej Jisra'el, „lid dětí Izraele“).
Židovský národ, který vzešel z dvanácti potomků Izraele (patriarchy Jákoba) se označuje jako „Děti Izraele“. Označuje se také jako izraelský národ nebo Izraelité. Území, které Bůh přislíbil a které Izraelité získali od , se proto označuje jako Země izraelská. Tohoto historického označení často používá i moderní Stát .
, označovaná také nebo , je pro posvátná. Biblické pojetí historie klade počátek národa do časů jeho patriarchů: , a , tedy do období 2. tisíciletí př. n. l.
Podle přislíbil Židům Zemi izraelskou jako jejich domovinu. V této oblasti se zároveň nacházejí nejsvětější místa .
Meziválečný stav
Po a pádu svěřila na Pařížské mírové konferenci v roce Mandát pro Palestinu . Vznikl tak , mezi jehož hlavní cíle patřila nápomoc provedení z , která měla zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“.
Za podpory agentury britské mandátní správy docházelo k masivnímu přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což mělo za následek zrod moderního arabského nacionalismu. Obyvatelstvo této oblasti bylo v té době převážně arabské, avšak již v tehdejší době byl převážně .
Židovská imigrace pokračovala i za (–) a (–), během kterých přišlo do více než 100 tisíc Židů. Arabské nepokoje a povstání v v počátcích vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát omezili na část západně od řeky .
Vzestup v ve 30. letech vedl k a přílivu téměř čtvrt milionu Židů. Tento příliv židovských uprchlíků vedl ve druhé polovině 30. let k arabským násilnostem a povstáním, při kterých Arabové zabrali značnou část mandátu. To vedlo k přehodnocení vztahu k židovskému přistěhovalectví. V roce se Velká Británie pokusila revokovat tzv. Bílou knihu (Churchillova bílá kniha, někdy též Churchillova bílá listina, bylo prohlášení britské politiky z , které se vztahuje k budoucímu uspořádání ) a tím zastavit proud uprchlíků, což však bylo stálým mandátním výborem Společnosti národů odmítnuto. Zavedla však následně kvóty, podle nichž byl limitován příliv židovských přistěhovalců. Tento čin se však tváří v tvář přicházející a ukázal jako fatální rozhodnutí a pro jako rozhodnutí katastrofální. I přes toto omezení do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. . Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace, oproti 11 % v roce .
Konec mandátu
Po skončení války nehodlala britská správa svou represivní imigrační politiku jakkoli měnit, Velká Británie se totiž obávala, že uvolnění židovského přistěhovalectví by ohrozilo její přístup k arabským zdrojům. Britská neústupnost v otázce židovského přistěhovalectví nakonec způsobila radikalizaci Židů v mandátu. Jednotlivé židovské vojenské frakce (, a ) se dohodly koordinovat svou činnost, zintenzivnily své vyzbrojování a začaly napadat britské vojenské a policejní budovy a jednotky. Pokračující útoky na cíle britské mandátní správy a neúspěšné hledání východiska nakonec Velkou Británii přiměly předat celou záležitost , jež v květnu ustavila (UNSCOP). Tato komise nakonec po několika měsících doporučila zrušení britského mandátu a vytvoření dvou nezávislých států, přičemž by se dostal pod mezinárodní správu a oba státy by tvořily . tento návrh 29. listopadu přijalo. Arabové rozhodnutí OSN důrazně odmítli a ihned zahájili útoky na židovské osady. Když (tedy den před vypršením britského mandátu v Palestině) britští vojáci opustili , rozhodlo se židovské vedení vyhlásit nezávislost. Slavnostní přečetl v 16 hodin v . Mezinárodního uznání se vzápětí dostalo od i .
Válka za nezávislost
Poslední britské jednotky opustily a , pod vedením , vyhlásila v souladu s Plánem OSN na rozdělení OSN, vznik . Nově vzniklý stát byl bezprostředně uznán , jehož o několik hodin poté následoval premiér . Naproti tomu členové (, , , a ) odmítli rozhodnutí plánu OSN a vyhlásili nově vzniklému státu válku. Vyhlásili právo na sebeurčení nad celou a vyčíslili, že čtvrt milionu Arabů opustilo Palestinu kvůli „ agresi“. a rovněž vyslali své jednotky, aby podpořily tuto invazi.
V březnu , po mnoha měsících bojů, bylo uzavřeno trvalé příměří, které určilo vnější izraelské hranice, které vešly ve známost pod názvem .
Šestidenní válka
V květnu egyptské vojsko překročilo a vyzvalo jednotky OSN, aby se ze stáhly. Protože jednotky OSN výzvu uposlechly, vyhlásil Izrael úplnou mobilizaci. Koncem měsíce vznikl egyptsko-jordánsko-syrsko-irácký vojenský pakt a arabské státy začaly přesouvat k izraelským hranicím své jednotky. 5. června 1967 se proto Izrael rozhodl zaútočit, zničil celé egyptské letectvo a během šesti dnů obsadil ,, a . V následujících letech pokračovaly boje mezi izraelskými a egyptskými jednotkami, které se opevnily u Suezu. Tato trvala do roku .
Jomkipurská válka
Jomkipurská válka známá též jako válka ze dne smíření, říjnová válka, v světě také ramadánová válka, byla pátá . Vypukla ve 14:00, když koalice a za podpory dalších arabských zemí zahájila o nejvýznamnějším svátku překvapivý útok na v oblasti a na .
Dne 6. října 1973 překročila egyptská vojska Suezský průplav, vstoupila na a napadla izraelské posádky pevností . Zároveň syrské jednotky napadly postavení izraelských jednotek na Golanských výšinách.
Útok byl z důvodu fatálního selhání vlastních pro Izrael překvapením a se v prvních dnech ocitla v defenzívě a zaznamenala těžké ztráty.
Teprve po několika dnech, po dokončení , se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo na Golanských výšinách zastavit útok a zatlačit syrské jednotky zpět. V dalších dnech se Izraeli podařilo nejen stabilizovat frontu na Sinajském poloostrově a zastavit egyptský útok, ale i překročit Suezský průplav.
Z vojenského hlediska se jednalo o vítězství Izraele, z politického zvítězil Egypt, neboť původního cíle, vytlačit Izrael od Suezského průplavu a ze Sinajského poloostrova, se podařilo v dalších letech dosáhnout.
Intifády
První intifáda, jinak též „válka kamenů“, bylo palestinské povstání a následný ozbrojený konflikt mezi a , který vypukl 9. prosince 1987 v . Oficiálně byla intifáda vedena , ale fakticky výraznou moc v tomto povstání získala palestinská militantní islamistická skupina , která vznikla na počátku první intifády. Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, , barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání tzv. či . Nepokoje se rozrostly a byly ukončeny až podepsáním z roku .
Druhá intifáda známá také jako Intifáda al-Aksá byl hlavní dlouhodobý zdroj násilí mezi a . Naplno propukla , sedm let po skončení . Záminkou se jí stala návštěva tehdejšího opozičního představitele strany , na .
Násilí a nepokoje propukly bezprostředně . V prvním týdnu zahynulo na padesát lidí, převážně Palestinců. v reakci na nebezpečí pumových útoků obsadila a . Proti této situaci se aktivně zapojovaly především , které již v jednaly za účasti americké ministryně zahraničí a francouzského prezidenta . Následně se jednání přesunula do v . Přední představitelé obou stran – a se však nesešli, setkaly se pouze delegace obou stran. Jednání byla neúspěšná a násilí dále eskalovalo po brutálním izraelských rezervistů 12. října v Ramalláhu. se povedlo přimět Jásira Arafata a Ehuda Baraka k jednání, které se opět uskutečnilo v , a kterého se navíc zúčastnili jak prezident , tak egyptský prezident , jordánský král a generální tajemník .
Nepodařilo se však dospět k písemné dohodě, a tak ze setkání vzešla pouze ústní dohoda, která by měla zaručit ukončení násilí, následné obnovení společného dialogu a vznik komise pro prošetření násilností. Tato dohoda však byla odmítnuta radikálními militantními teroristickými skupinami v čele s . Měsíc listopad roku byl opět ve znamení násilností.
Židovské migrační vlny (aliji)
První alija, moderní imigrační vlna, začala v letech až a trvala do roku 1903, přičemž se dělí na dva proudy; první proběhl v letech 1882 až 1884 a druhý v letech 1890 až 1891. Během tohoto období přišlo na území na 25 tisíc až 35 tisíc Židů převážně z oblasti a z menší části z (zhruba 2500).
Mezi příčiny první alije se v případě východoevropských Židů řadí v , protižidovská legislativa a židovský nacionalismus, zatímco v případě pak mesianistická očekávání (příchod Mesiáše, spasitele).
Druhá alija byla pravděpodobně nejvýznamnější a nejvlivnější , během které do přišlo v letech 1904 až 1914 přibližně 40 000 Židů vedených – ideály, hlavně z území dnešního a , částečně opět z .
Hlavní příčinou této aliji byl mimořádný nárůst v carském Rusku a pogromy v (zejména pak v roce 1903 a pogromy po neúspěšné v roce 1905).
Třetí alija z do , proběhla v letech 1919 až 1923. Symbolem počátku této přistěhovalecké vlny bylo připlutí lodi Roselan do přístavu v 19. prosince 1919, na jejíž palubě přicestovalo 650 nových imigrantů. Během této aliji přišlo do Palestiny přibližně 35 tisíc nových přistěhovalců, kteří přišli především ze zemí (45 % imigrantů přišlo z , 31 % z , 5 % z a 3 % z ). Někdy se o této aliji hovoří jako o pokračování , která byla přerušena .
Čtvrtá alija na území (dnešního ) z a v letech 1924 až 1928. Během této aliji přišlo do mandátu přibližně 82 000 imigrantů, a to zejména ze zemí (polovina z nich pocházela z , zbytek pak ze , a ). Celkem 12 % všech imigrantů pocházelo z , hlavně z a .
Pátá alija na území (dnešního ) z a v letech 1929 až 1939. Tato imigrační vlna začala po a její konec přinesla . Během této aliji přišlo více než 250 000 Židů, z nichž více než čtvrtinu tvořili a . Většina imigrantů se usadila ve městech (zejména v ) a podpořila tak městský rozvoj, avšak v rámci této aliji byla i malá skupina lidí, která se usadila v zemědělských oblastech a zakládala a .
Obranné síly Izraele
Bezpečnostní složky tvoří v řada organizací, včetně státních orgánů, , polovojenských, a .
Vojenské:
(IOS) - armáda sestávající se z , a
Policejní:
– civilní bezpečnostní složka. Mezi její povinnosti patří, obdobně jako u jiných policejních složek na světě, boj se , kontrola a udržování veřejného pořádku.
(Magav) – pohraniční složka izraelské policie. Jednotky hraniční policie jsou trénovány , ale jsou podřízeny policii. Je rozmístěna na , na venkově a podél izraelských hranic.
Zpravodajské:
(Šabak) – hlavní bezpečnostní služba zaměřená na vnitřní bezpečnost Izraele a plnící kontrarozvědné úkoly.
– je zpravodajská služba Izraele s vnějším polem působnosti (tj. rozvědka).
– je zpravodajský útvar izraelské armády založený v prosinci . Podléhá přímo náčelníkovi Generálního štábu a zodpovídá se .
Pohotovostní složky:
(Červená Davidova hvězda) – národní (ZZS), která kromě záchranné služby zajišťuje také národní transfúzní službu a školení , , a laiků.
– zodpovědné za uhašení a vyproštění obyvatel ze zasažených objektů.
– součást izraelské armády. Jedná se o vojenský záchranný tým, který je nasazován při velkých civilních katastrofách, jako například při .
– nevládní dobrovolnická záchranářská organizace, která asistuje členům posádky ambulancí, pomáhá identifikovat oběti , při dopravních nehodách a jiných katastrofách. Rovněž dobrovolníci z organizace ZAKA poskytují první pomoc a nezbytné ošetření a pomáhají pátrat po pohřešovaných osobách.
– letecká záchranná služba izraelské armády.
11 místních záchranných týmů (např. v , na , v )
Další organizace:
(Šabas) – bezpečnostní organizace, která je nedílnou součástí izraelského systému soudních orgánů. Mezi její hlavní povinnosti patří zajištění výkonu a výkonu trestu odnětí svobody.
– organizace odpovědná za bezpečnost budovy a ochranu jeho poslanců.
Historie izraelských obranných skupin
Hagana
Podzemní židovská vojenská organizace, která působila na území v době během let –. Jedním z jejích hlavních úkolů bylo ochraňovat (židovské obyvatelstvo na území Palestiny). Tato organizace, založená v roce 1920, byla Brity považována za ilegální.
„Jednotky“ Hagany byly velmi početně omezené a slabě vyzbrojené. Skládaly se převážně z židovských farmářů, kteří začali bránit své farmy a kibucy. Role Hagany se dramaticky změnila po , zejména po , jenž byl jejich součástí a který vedl k a k vystěhování všech Židů z . Stala se pak rozsáhlou organizací zahrnující téměř veškerou mládež a dospělé z židovských osad, stejně jako tisíce obyvatel měst. Také získala cizí zbraně a začala rozvíjet dílny na výrobu a jednoduchého vojenského vybavení. Z netrénovaných milicí se tak stala zárodečná armáda.
V roce se z Hagany odklonilo nejpravicovější křídlo a utvořilo Irgun Tsva'i-Leumi (Národní vojenskou organizaci), lépe známou jako (nebo jako její hebrejskou zkratku, vyslovovanou jako „ha-Ecel“). Toto křídlo bylo nespokojeno s politikou zdrženlivosti v okamžiku, kdy byli konfrontováni s britským i arabským tlakem. Irgun se rozštěpil v roce a jeho odnož začala být známá jako (hebrejská zkratka – Lochamej cherut Jisra'el – známou jako Svobodní bojovníci Izraele – a také díky Britům známou jako „Sternův gang“, pojmenovaný po jejich vůdci ).
Britové od roku značně omezovali imigraci Židů do Palestiny . Jako reakci založila Hagana jednotky (Úderné síly Hagany – Haganah's strike force), které také organizovaly Židů do Palestiny. Palmach také organizoval demonstrace proti britským imigračním kvótám.
Dne , méně než dva týdny po založení státu Izrael 14. května 1948, vytvořila (Israel Defence Forces), které se staly následovníkem Hagany. To také postavilo mimo zákon podporu jakýchkoliv jiných ozbrojených sil. zpochybnil rozhodnutí, které vedlo ke krátkému střetu mezi Haganou a Irgunem. Nakonec Irgun složil zbraně a přeměnil své milice na politickou stranu – .
Mezi známé členy Hagany patří: , , , , , a Dr. Ruth Westheimer.
Irgur
Irgun, také známý pod Ecel, byl ozbrojenou podzemní skupinou, působící v letech 1931 až 1948 v . Vznikl jako ozbrojená skupina v reakci na arabské nepokoje v mandátní Palestině odštěpením z dominantní židovské vojenské organizace Hagana.
V roce 1940 došlo k rozštěpení Irguru poté, co se zavázal během neútočit na britské vojenské cíle. To vedlo skupinu radikálních členů kolem k založení vlastní skupiny s názvem (též Sternova skupina či pejorativně Sternův gang).
Poté, co se koncem roku 1943 ujal vedení skupiny , vyhlásil Irgun v únoru 1944 odboj proti Britům. Mezi aktivity Irgunu patřil například bombový v (červenec 1946), bombový útok na britské velvyslanectví v (říjen 1946), z věznice v (květen 1947) a (duben 1948).
Po vzniku Izraele byl Irgun rozpuštěn v . Jeho poslední vůdce Menachem Begin následně založil stranu , která byla v zvolena do (doslova „Shromáždění“, zákonodárný orgán Izraele). Díky svým postojům, předsedovi a provázanosti s Irgunem se ale Cherut dostal do izolace a na dlouhá léta se stal hlavní stranou. V 60. a 70. letech se Cherut sloučil s několika středovými a pravicovými stranami nejprve v alianci , posléze ve stranu , která je na izraelské politické scéně dodnes.
Lechi
Lechi ( pro Lochamej Cherut Jisra'el, tj. Bojovníci za svobodu Izraele) byla ozbrojená podzemní skupina v . Jejím cílem bylo násilně vyhnat britskou správu z Palestiny, umožnit neomezenou a vytvoření . Zprvu se jmenovala Národní vojenská organizace v Izraeli. Někdy byla Lechi označována podle jejího zakladatele jako Sternova skupina či, názvem používaným Brity, Sternův gang.
Nejmenší a nejradikálnější ze tří sionistických vojenských skupin (, a Lechi) nikdy neměla více než několik set členů. Lechi se v roce 1940 odtrhla od Irgunu a v roce 1948 se identifikovala jak s (přestože většina členů nebyli ), tak s levicovým nacionalismem (i když většina členů chtěla zůstat politicky nestranná).
Lechi stála za vraždou lorda Moyna v Káhiře v listopadu 1944 a prováděla řadu útoků proti britské správě a palestinským Arabům. Britskou mandátní správou byla označena za teroristickou organizaci a nově vzniklou izraelskou vládou byla zakázána podle protiteroristického zákona, schváleného tři dny poté, co příslušník Lechi v září 1948 zavraždil vyslance Organizace spojených národů .
vyhlásil 14. února 1949 vztahující se na všechny členy Lechi. V roce 1980 byla skupina poctěna zavedením stuhy Lechi, vojenského vyznamenání udíleného „za vojenskou službu před založením Státu Izrael.“
Jedním z vůdců Lechi byl pozdější izraelský premiér .
Obranné skupiny Izraele - součastnost
Izraelské obrané síly (IOS)
Izraelské obranné síly, v běžné známé pod hebrejským Cahal, jsou izraelská armáda, sestávající z , a .
Jedná se o jediné vojenské křídlo a nemá v Izraeli žádnou civilní jurisdikci. V čele IOS stojí (Ramatkal), který je podřízený .
Izraelské obranné síly byly zřízeny na příkaz ministra obrany a premiéra . Vznikly sloučením podzemní vojenské organizace a militantních skupin a . Bránily Izrael ve všech válkách, kterými od svého založení prošel.
Zatímco původně IOS operovaly na třech frontách – proti a na severu, a na východě a na jihu – po podepsání z roku 1979 se její aktivity zaměřily především na jižní Libanon a palestinská území.
IOS se rovněž zapojily do a .
Izraelské obranné síly se od většiny ostatních armád liší v mnoha věcech, mimo jiné v povinné vojenské službě žen, struktuře a v úzkých stycích mezi pozemním vojskem, letectvem a námořnictvem. Od svého založení se IOS snažily být jedinečnou armádou přesně vyhovující specifickým izraelským podmínkám. IOS používají mnohé v Izraeli vyvinuté technologie, z nichž mnoho bylo vyrobeno právě pro specifické potřeby této armády. Patří mezi ně například hlavní bojový tank , vyspělé hi-tech zbrojní systémy, samopaly , poloautomatická pistole , útočné pušky či .